Mrtvý obývák
V telefonu začal mluvit ženský hlas:
„Potřebuji, abychom se doma začali znovu potkávat. Jsme čtyři… a každý sám. Ani u stolu, ani v obýváku. Jako bychom spolu nebydleli.“
Když jsem přišla, obývací pokoj působil spíš jako skladiště. Bez života. Bez pozvání.
Začala jsem se ptát.
Kde kdo sedí?
Kam si chodí odpočinout?
Co by si každý člen rodiny přál?
Protože obývací pokoj není jen místo s gaučem a televizí. Je to srdce domova. Místo, kde má vznikat společný příběh – ne sledovat jen příběhy jiných postav na obrazovce.
Vnesli jsme do prostoru nový záměr. Uspořádali ho tak, aby přirozeně lákal ke sdílení, pohodě, přítomnosti. Každý člen domácnosti dostal své místo – ale zároveň vznikl prostor pro „my“.
A tak se rodina začala znovu potkávat.
Ne jen v rychlosti mezi dveřmi, ale skutečně být spolu.
Protože když prostor podpoří vztahy, začnou se dít malé, tiché zázraky.
Prostor má obrovskou sílu, když víme, kdy začít.