Vyklízím skříňku. Zase.
Vždycky, když se rozhodnu doma vyklidit nějakou skříňku, říkám si, že tentokrát to dotáhnu do konce.
Vytáhnu papíry z kurzů, skripta, poznámky z angličtiny…
Všechno rozložím na zem s tím, že to roztřídím a pustím dál.
Ale pak přijde zásek.
Zase.
Nedokážu to vyhodit.
Vždyť to stálo tolik času, energie…
Je v tom „něco“, co by možná někdy mohlo být užitečné.
I když jsem se toho už několik let nedotkla.
Tak to zůstane ležet v chodbě. Týden. Dva.
A já cítím, jak se na sebe zlobím. Jak se ve mně hromadí neklid.
Tohle mi vyprávěla žena, která přišla na konzultaci.
A tak jsme to otevřely.
Nejen ten šuplík a skříňku – ale i ten pocit uvíznutí.
„Máte doma květiny?“ zeptala jsem se.
„Ano.“
„A kvetou vám, nebo občas nějaká zvadne?“
„Zvadne.“
„A dokážete se s ní rozloučit?“
„Ano.“
A tehdy to přišlo.
„To je ono.“
🌿 Stejné je to s jinými věcmi, které už nemají život.
Kterým už nevěnujeme pozornost. Nečerpáme z nich.
Nepoužívané výpisky, skripta, učebnice, dárky, trička, hrnečky…
To všechno jsou jen uschlé energie,
„věci na později“, které ale už teď v sobě žádné „teď“ nemají.
A tak se z našeho domova stává hřbitov mrtvých předmětů.
Malé tiché pomníčky, kterých se nedotýkáme.
Jen kolem nich tiše chodíme a…
nevědomky na nich ztrácíme kus své síly.
Stejně jako umíme vyhodit suchou květinu nebo opadaný vánoční stromeček,
můžeme poděkovat a pustit i věci, které už nám neslouží.
☁️ „Děkuju, že jsi tu pro mě byla.“
☁️ „Učila jsem se s tebou.“
☁️ „Dala jsi mi, co jsem potřebovala.“
A teď… tě propouštím.
Když si dovolíme pustit věci,
povolíme zároveň i energetické smyčky, přesvědčení a staré vzorce.
Ty, co říkají:
„Co kdyby se to někdy hodilo…“
„Tohle se nevyhazuje…“
„Na to nejsem dost bohatá…“
„Tolik to stálo…“
Jenže ve skutečnosti platíme každý den – svým klidem, prostorem, energií.
🌬 Zrušte domácí vězení věcem, které už vás nevyživují.
🌱 Vytvořte doma prostor, kterého se chcete dotýkat.
💛 Nežijte mezi hrobečky minulosti, ale ve svém živém, dýchajícím prostoru.
S klientkou jsme prošly techniky, jak se zazdrojovat.
Jak se v sobě cítit bezpečně, když pouštíme.
Protože někdy neumíme odnést nepotřebné jen proto, že je to „věc“.
Odnášíme kus minulosti. Kus sebe.
Ale věřte mi:
za každou věcí, kterou pustíte, vás čeká nová živá síla.
Prostor má obrovskou sílu, když víme, kdy začít.